Michal "FRĎAS" Martinek
Honza "HOUMR" Broum

haffo@seznam.cz

HOVRCH.cz
CHATA JURÁŠKA.cz
PROGRAM 2017

PROGRAM 2017

PROGRAM 2017

HAFFO 2017 18. listopadu

od 10:00 hodin

CHATA JURÁŠKA

Olešnice v Orlických H.

Réunion 2009

mapa sveta.png
Réunion
Na „střeše“ Réunionu

Piton des Neiges je se svými 3 069 m.n.m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší a je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.

Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m.n.m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou francouzskou a vydali se následovat naše kamarády.

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.

Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m.n.m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.

Když se počasí na chvíli takto umoudřilo, mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Michal Setnička

email: gurmansetna@seznam.cz
13.11.2012 21:58:23
haffo
přihláška na HAFFO 2017  1.93kB
prosím vyplňte v programu WORDPAD
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one